Pohledy do údolí téměř letecké. Jsme domluveni na srazu v kempinku v Aime, který jsme našli v automapě Evropy, na naší podrobné mapce itineráře však zakreslen není. Vjíždíme za vražedného vedra do městečka, všude liduprázdno, u benzínky němečtí motorkáři. Ptám se jich, zda nevědí o kempinku, vytahují mapu a průvodce, ale kemp v Aime nemají ani v seznamu. Radí mi zajet do informačního centra 200m odsud. Tam ale zavřeno, neboť v neděli mají jen do 13.30 hod. Zastavím projíždějící městskou policejní hlídku, Tři vyfešákovaní Francouzi v uniformách – ptám se, zda mluví německy, italsky nebo anglicky – nejdřív všichni jako jeden muž odpověděli na všechno „ne“ – tak začnu „mezinárodně“ – a kupodivu jeden mluví docela dobře anglicky. Žádný kemp prý v Aime není, až po 3 km v našem plánovaném dalším směru ve vesnici Villette. Jedeme tam – nacházíme okamžitě. Posílám SMS Petrovi a Milanovi L. do skupiny za námi. Žádná odezva, žádní navrátilci na základnu. Za chvíli dorazí Milan L. s Honzou, potom přijde SMS od Luboše, ze které vyplývá, že o zprávě zaslané Petrově skupině nic neví. Zasílám mu adresu kempu. Přijíždí Ivan s Lubošem, od kterých se dozvídám, že Petr mobil sebou nemá a odjel se Zdendou na La Plagne.

Den 3 - 3. července 2006 Po

Etapa: Villette - Pussy (Rognaix)– Col de la Madeleine (1984) – La Chambre  - Saint Etienne de-Cuines – Col du Glandon (1924) – odbočka na Col de la Croix de Fer (2067) – Le Bourg d` Oisans

10. etapa TDF 2001, také letošní výjezd v 16. etapě na Col du Glandon a Croix de Fer

Col de la Madeleine (24,8 km - 6,2 %),
Col du Glandon (19,9 km - 7,3 %).

Délka 136 km, převýšení 3295m,

teplota - Avg 23,2°C, Max  42°C, Min 16°C

Vyjíždíme z kempu a cesta vede nejdříve z kopce. V Moutiers hledáme silnici dál. Hlavní je jen pro motorová vozidla a vedlejší není značená. Vypadá jak výjezd od dálnice. Zase otravují mouchy až na Col de la Madeleine.

Ráno odjezd za cyklisty, kteří směřují na Col de la Madeleine. Při cestě zajíždíme do Moutiérs, kde v obřím supermarketu  kupujeme zásoby vína – pětilitrové kanystry po 5.11€. pokračujeme na Col de la Madeleine, za jízdy pořizujeme videa i snímky, na vrcholu připravujeme občerstvení a společně s cyklisty se fotíme.
 

Pokračujeme na Col du Glandon, cestou občerstvujeme 2. a 3. skupinu , protože v údolí města La Chambre je obrovské vedro – 42°C ukazuje teploměr na computeru Milana L.

Zpocené cyklisty doprovází hejno dotěrného hmyzu a prudí  i nás, když se  jezdci stavují v autě pro pití. Dojíždíme na Col du Glandon – Ivan a Petr už na nás čekají. Pasák žene obrovské stádo koz a ovcí kolem našeho auta. Zažíváme i dobrý adrenalín – z rohů proti nám běžících beranů a kozlů jde přímo hrůza.

Pozorujeme záchrannou akci helikoptéry – sesuv svahu vzal sebou i část turistického chodníku, záchranáři vytahují do kabiny postupně dva pasažéry; jejich let vzduchem na laně nad údolím je kaskadérským činem – nechtěli bychom být v jejich kůži. Ve filmech to vypadá úplně jinak než tady v reálu. Přichází bouře, dokonce kroupy, sedíme asi hodinu schováni v autě. Čekáme pak další hodinu na Milana L. s Honzou, ty bouřka chytila po cestě dokonce třikrát a museli se též schovat.

Sraz máme v kempu v Le Bourg d` Oisans, Milan K. s Lubošem jeli po dešti z Col du Glandon napřed, čekají na nás a vedou naše auto do levnějšího kempu za městem, kde bohužel stařičký správce mluví jen francouzsky, ale po mé mezinárodní posunčině nás ubytovává. Zatím je to nejhorší kemp, komáři, ve 22 zamkli umývárnu, takže kdo nestihl sprchu, myje se u dřezů na nádobí venku. Pouštíme videa a fotky, popíjíme červené a asi ve 23 zaléháme. Padá silná rosa až do rána, mokro.

Den 4 - 4. července 2006 Út

Etapa: Le Bourg d` Oisans – Col du Lautaret (2058) – Briancon – Col d` Izoard (2361) – Guillestre

10. etapa TDF 2001

Milan L. + Honza 123 km, převýšení 2728m, 7,5 hod, teplota – Avg 29,3°C, Max 40°C, Min 16°C

Ivan, Petr, Zdenda 6.5 hod., 138 km, Milan K. + Luboš vynechávají Izoard
 

Vstáváme do krásného studeného rána (16°C).  Balíme mokré věci a pokračujeme autem za cyklisty, kteří směřují na Col di Lautaret. Silnice vede úžasnou krajinou – horské štíty s ledovci, vodopády, jezera. Potkáváme neskutečné množství cyklistů z celé Evropy, naprostá většina na silničních kolech. V sedle čekáme asi hodinu na Milana L. s Honzou, kteří vyjeli z kempu později. Vrcholové družstvo si mezitím „odskočilo“ na Col du Galibier(2645) a vrací se nadšeně.                                   

Pořizujeme kalendářové foto v pozadí s téměř čtyřtisícovou la Meije (3983).

Sjíždíme do Brianconu (1358), kde pokračujeme autem do Guilestre, zatímco cyklisté se opět šplhají na Col d´Izoard (2361), aby následně sjeli do výšky 1000m.

Sraz máme v kempu La Rochette, což se zdá jednoznačné určení pro všechny. Před Guilestre vidíme směrovku do kempu, kam okamžitě zajíždíme. Nevidím žádné výrazné označení kempu, ptám se, zda je to La Rochette, mladá Francouzka říká, že ano. Recepční umí jen francouzsky, ale volá svého manžela Itala, který zde provozuje tenisové kurty. S ním vybírám místo a domlouvám sníženou cenu – pro bývalou mistryni světa. S řidičem vyhazujeme z auta všechny mokré věci, sušíme, uklízíme v autě, likvidujeme další rozbitá vajíčka, vše se zdá být O.K. Vedro. Konečně v 5 hodin jdu dopisovat deníček a náhodou kouknu na mobil: jeden nepřijatý hovor od Luboše, 2 textovky, něco se děje. Čtu, že čekají v kempu La Rochette!! Honem sháním komunikativního Itala, který mi potvrzuje mé hrůzné podezření, že čekáme v jiném kempu. La Rochette je prý o 200m dál. Nechci už posílat další SMS, jdu tam pěšky – stálé stoupání – jeden kemp, další, pak ukazatel Rochette 700m, další SMS tentokrát od Zdendy – to už běžím – kemp stále nikde, píšu za chůze SMS – ale už vidím ceduli, u recepce čekají rozlícení Ivan, Petr a Zdenda, naštěstí ti tu nejsou dlouho. Píšu SMS Lubošovi tentokrát se správným názvem našeho kempu a nechávám na recepci vzkaz pro Milana a Honzu. Nikdo nepochopil možnost záměny kempu, ani se to pochopit nedalo, samozřejmě po bitvě byl každý generálem. Po sprše a doplnění tekutin se všichni zklidnili; když nás totiž v domluveném kempu nenašli, měli starost, zda se nám cestou autem něco nestalo. Stavíme stany, večeříme a promítáme foto a videa, někteří jdou sledovat fotbal Itálie – Německo.  Vše snad odpuštěno. Mezi cyklisty zase pohoda, já mám lehkou depku, připadám si jako totální dement – nechtěná chybka se opět vloudila. Poučení č.3: „vždycky je všechno jinak“.

Den 5 - 5. července 2006 St

Etapa: Guillestre – Col de Vars (2108) – Jausiers  – Col de Restenfond (2678) -  Col de la Bonnette (2715) – Isola

Možná odbočka na Cime de la Bonette (2802).

Z Milanova itineráře: Jela se tu krásná etapa  Serre-Chevalier - Col d` Izoard - Col de Vars > Isola 2000, v roce 1993 ji vyhrál Tony Rominger

Celkem 109km, převýšení 2802m, teplota – Avg 24°C, Max 37°C, Min 15°C, čas 7 hod.

Ke snídani spíš strava horalů než cyklistů: smažená vejce s hráškem a slaninou (vaří Ivan) jako prevence proti jejich dalším nekontrolovaném rozbití. Poučení pro příště: žádná vejce nebrat! Kemp se vydařil – čisto, poloprázdno, při placení s manželkou Itala domlouvám další slevu - celkem 30€, tj. pro 9 lidí vychází nocleh i s elektřinou a teplou vodou bez omezení na zhruba stovku na jednoho. Po sbalení všech věcí pokračujeme za cyklisty na Col de Vars. Již několik km za kempem dostihujeme Petra, kterému prasklo lanko. Vyndáváme box s nářadím a náhradními díly, lanko je, ale při jeho výměně Petr zjišťuje stržený závit u šroubku přehazovačky. Nakládáme Petra i s kolem a dostihujeme Milana L. s Honzou, dojíždí i Luboš s Milanem K. Všichni jako jeden muž postupně jmenují jedno specifické místo, kde se daná situace nachází… Po různých radách a pokusech o opravu se do přehazovačky osvědčil šroub ze střešního držáku na kola a Petr může pokračovat po vlastní ose.

Potkáváme Zdendu, který se vrací z Col de Vars a říká, že Ivan už jel kvůli zimě napřed. Čeká na Petra, protože nechce pokračovat sám. V sedle čekáme na zbytek skupiny, ale na jídlo je ještě brzy. Pokračujeme proto všichni dál až za Jausiers, kde dáváme malé občerstvení. Do sedla Bonette je to ještě 17 km, zčásti vojenskými cvičišti s bunkry, vidíme i vojáky v akci. Serpentiny pod vrcholem vedou téměř měsíční krajinou.

Vyjíždíme za drobných přeháněk až k monumentu, kde je popsána historie této vysokohorské silnice vedoucí z Nice do Brianconu, vybudované císařem Napoleonem III. Stavba zahájena r.1860 z důvodů vojenských a národně obranných. Celé území je prošpikováno vojenskými objekty všeho druhu. Trasa do sedla Bonette a k vrcholu stejného jména byla realizována v letech 1960 – 1961, otevřena v říjnu 1961. Ze sedla od kamenného monumentu vede pěší stezka na vrchol, ze kterého lze přehlédnout celou oblast Přímořských Alp (Alpes Maritimes). Pohledy letecké. Fotíme se ze všech stran.

Při sjezdu do Isoly Petr fotí za jízdy Zdendu, ten ve snaze o efektní záběr příliš klopí kolo – záběr se povedl, ale Zdenda si ustlal – odřený pravý bok, loket a koleno. Trochu bloudíme v St. Etiéne, protože natahují koberec cyklostezky a musíme špatně značenou objížďkou. Dojezd do kempu hned na okraji městečka Isoly – v  recepci si hrají dvě holčičky, kromě nich nikde nikdo. Mladý kuchař z místní pizzerie nám říká, že šéf tu není, ale ubytovat se můžeme. Chci znát předem cenu, telefonuje mu, ale šéf vzkazuje, že se domluvíme až ráno při odjezdu. Souhlasíme, ale za předpokladu, že zaplatíme jen tolik, co je obvyklé jinde. Nemáme na vybranou, doufáme, že to ráno nebude šok.  Kuchař ukazuje místo na dolní ploše kempu, horní část je vyhrazena karavanům. Tvrdí, že do sprch musíme do horní části, ale my na místě objevujeme úplně nové sociální zařízení, teplá voda, sprchy, dřezy na nádobí, pračky, vše perfektní a čisté. Ošetřuji Zdendu, statečně snáší „zelenou“. Večer opět fotky, video, pivo, červené víno.

Den 6  - 6. července 2006 Čt

Etapa: Isola – Isola 2000 - Col de la Lombarde (2350 m) -  Demonte ­– Colle dela Fauniera (2 481 – výšky se na mapách liší) -  Ponte Marmora – camp

Délka 107 km, převýšení 3215m, Ivan 149 km s převýšením 3500m. Teplot Avg 16,2°C, Max 27°C a Min 8°C na Colle della Fauniera,  čas 7hod 24min.

Kemp se velmi osvědčil, při placení Francouzka nerozumí, dávám jí účet z minulého kempu, kde nám Italova manželka účtovala 2 dospělé a 5 dětí, vystaví fakturu podle předlohy, a opět spíme za zhruba 100Kč/osobu. Několikrát dojíždíme naše jezdce, kteří směřují na Col de la Lombarde (2350), projíždíme nově budované lyžařské středisko Isola 2000, celé ve výstavbě. Vyjíždíme kamenitou krajinou s bunkry a zřícenými vojenskými baráky do sedla, kde čekáme na opozdilce. Počasí si s námi zahrává – chvíli jsme zahaleni v mracích, dojde i na bundy.

Po občerstvení všech našich odjíždíme i my – šíleně úzkými serpentinami klesáme až do výšky 780m do Demonte, abychom vzápětí stoupali na  Colle della Fauniera (2481). Dojíždíme skupinu s Lubošem, který skoro půl hodiny opravoval zadní kolo. Milan L. s Honzou dojíždějí taky a po malém občerstvení (pivo) pokračují i s Lubošem dále na sedlo. Milan K. dnešní etapu už dojede autem. Serpentinami dojíždíme Ivana,  kterému dohušťujeme přední kolo, má pomalý defekt a jemu se opravovat nechce. Zadní skupinu definitivně necháváme svému osudu, navzdory dešti, bouřce a krupobití. Vjíždíme do mraků, je vidět jen na pár metrů, začíná pršet. Zapínáme mlhovky, tady spíš mrakovky. Pořád kontrolujeme naše jezdce ( tj. Ivana) – popojíždíme po malých úsecích a zase čekáme. Ivanovo kolo zatím drží, v této zimě se vyměňovat duše opravdu nechce. Konečně vyjíždíme do sedla Valcavera, kde prší hustě, kolem bouří a navíc je tam málo místa k zastavení. Silnička je úzká a krajnice balvanovité. Dojíždí auto nějakých Italů a sdělují, že jeden náš cyklista má defekt. Auto tu otočit nelze, v mlze couvat také ne. Milan K., který s námi sedí v lijáku v autě, se obětuje a jede s náhradním zadním kolem naproti Ivanovi, kterého už slyšíme volat v mlze kdesi pod námi. Náhradní kolo mu však neřadí a tak dochází pěšky až k nám. Teprve tady se zjistí závada – špatně odřadil při nasazování řetězu. Vrací se k nám Petr se Zdendou a s kamennou tváří oznamují, že je na silnici zával a tudíž neprojedeme. Honem vymýšlím alternativy, ale oba se dají do smíchu, jak mě doběhli. Naletěla jsem se vším všudy – jedeme dál k monumentu Pantaniho, snad je to na Colle della Fauniera (2511?), kromě morbidně vyhlížející černošedé kamenné sochy nevidíme zhola nic. Tady Petr se Zdendou čekají na moje foto – nechtějí vézt foťák v dešti. V lijáku jsou přilepeni pod pomník, jako by se k mágovi cyklistiky modlili. Do objektivu mého foťáku vítr nahání déšť, ale foto musí být.

Fotíme se ve vichřici navzájem ještě všichni, kolem bouří. Ještě se ujišťujeme, že víme o rozdvojení cesty kousek pod námi, je třeba jet vlevo. Jezdci mizí v mlze, ve sjezdu je autem nemáme šanci dojet. U rozdvojení cest trochu váháme – levá je do strmého kopce, pravá dolů do údolí. Nakonec volíme tu levou, která po krátkém výšvihu začíná klesat do údolí, které se pod námi náhle otevřelo. Mlha a mraky zůstaly za hranou hřebenu, dole se jasní. Sjíždíme autem. Liduprázdné údolí, téměř žádné auto ani motorky. Pod námi vesnice s kamennými střechami, zdá se bez obyvatel, ale ponurá atmosféra je spíš následkem deště a mlhy. Značení mizerné, spíš žádné. Začínáme mít pochybnosti, zda vůbec jedeme dobře. Konečně jsme ve správné vesnici Marmora, z úkrytu vybíhají Petr se Zdendou, čekají na nás schováni před neustávajícím deštěm. To je oboustranná radost! Celé promočené je nakládáme i s koly do auta a pokračujeme do Ponte Marmora a dále asi 3 km do městečka Prazzo. Kemp z internetu je uveden s adresou v Prazzu, i když na mapě to neodpovídá. Ptám se v místním baru, číšník upřesňuje, že kemp je hned na křižovatce v Ponte Marmora, odkud jsme přijeli.

Zadní skupina – při výjezdu do sedla poodjel trochu Luboš, a na hoře protože prší a je velká zima a k tomu blesky, na nic nečeká a ihned jede dolů. Jedu s Honzou kousek za ním, ale v té mlze není vidět. Ještě se vyfotíme na sedle a u Pantaniho. Na Colle Esischie (2366) už jsme tak promrzlí, že ani my se nefotíme. Sjíždíme dolů, brzdy na doraz a stále kolo zrychluje. Na příkré sinici tak 5 cm vody a ještě začínají dost velké kroupy. Honza poprvé lituje, že nemá přilbu. Byly to pořádné pecky do hlavy. Naštěstí je vždy na chvilku mírnější úsek kde se brzdy trochu chytnou. Vidíme stavení. Musíme se tam schovat. Luboš už tam už je taky schovaný. Teploměr na kole ukazuje 8°C. Drkotáme zuby, nedá se nic dělat musíme sjet dolů do údolí, tam bude snad tepleji. Sjíždíme tedy do Marmory a poté do Ponte Marmora, cítím na nohou stříkat „teplou“ vodu od asfaltu. Vzduch má asi 13°C. Na křižovatce se ptáme v hospodě na kemp. Říkají, že asi kilometr za mostem. A je tam. Hned se vrhnem na rum a teplý čaj. Už je dobře.

Domlouvám s majitelem kempu přespání v umývárně nádobí, protože máme vše mokré a v dešti se nám nechce stavět stany, které bychom ráno museli balit mokré. Zabydlujeme se okamžitě, díky elektrické zásuvce můžeme rychle navařit v rychlovarné konvici čaj a urychlit přípravu univerzální polévky, ve které se daly identifikovat čtyři druhy těstovin. Pobyt v umývárně se jevil jako strategicky výhodný v mnoha ohledech – vaření, voda, elektřina, světlo, teplo, sucho.

Dojíždějí Honza, Milan L. a Luboš, totálně promoklí, pod každým je okamžitě louže. Začínáme mít strach o Ivana, protože ten evidentně pod monumentem Pantaniho odbočil doprava, čímž sjel do úplně jiného údolí. Projel tak městečka Pradeles, Valgrana, Caraglio, do kempu dorazil až v ½ 7. Vypráví, jak cestou ještě stačil popít kávu s ochotnými Italy, kteří mu nabídli pomoc. Najel o 46 km a 300m převýšení víc než ostatní. Konečně jsme všichni pohromadě, po večeři popíjíme v místním baru červené, Milan K. se diví svému náprstku kávy, který je tu zvykem. Tři spí se souhlasem majitele na verandě baru (no já nejdřív ulehnul taky v umývárně, ale Ivan strašně chrápal tak jsem radši utekl ven), pět na zemi v umývárně, kterou jsme předtím museli vytřít do relativního sucha. Určitě je tu lépe než v lijáku pod stanem. Všude visí promočené věci, ze kterých odkapává voda. Boty podle receptu našich babiček sušíme novinami (mají jich v umývárně dostatek).

Etapa: Ponte Marmora - Colle di Sampeyre (2284 m) – Sampeyre - Colle dell'Agnello  (2744) – Chateau Queyras,  přesun autem do Susa (I) 90 km

Ivan, Petr a Zdenda 90km, převýšení 3200m

Ostatní evakuováni autem 55km, převýšení 2200m, teplota Avg 16°C, Max 24°C, Min 13°C

Noc v umývárně proběhla dobře, přežili to ve spacácích i pod přístřeškem venku. Likvidujeme náš pojízdný cirkus a jako vzorňáci uklízíme umývárnu – myjeme všechny dřezy i podlahu. Naši snahu majitel ani neocenil, naúčtoval 37€ a teplá voda byla jen ve sprchách: 5 minut za 1,5€ žeton. V ostatních kempech byla vždy teplá voda v ceně a bez omezení.

Odjíždíme za jezdci nádherným kaňonem.
Stoupáme na Colle di Sampeyre, postupně všechny dostihujeme a předjíždíme. Těsně pod vrcholem nás ze silnice odstavuje pořadatelské vozidlo, protože prý za 5 minut tudy pojede závod veteránů. Nejdřív myslím, že to budou cyklisté, ale vzápětí se už řítí do údolí první veterán – automobil. Je to nádhera, vidět je závodit v této horské krajině, obzvlášť dnes, za ideálního počasí. Docházím na vrchol průsmyku pěšky, je tu kontrolní místo závodu, řidič Zdeněk opatrně dojíždí autem. Od pořadatele získávám katalog, z něhož se dozvídáme, že se jede 50. alpská rallye Ženeva – Lausannne – Zermatt – Saint Vincent – Turín – Cannes – Marseille. Ve dnech 2. – 8.7. se jí účastní  90 veteránů starších 50ti let. Čekáme na naše opozdilé jezdce, využívám čas k  focení závodních aut (projely tu přepočteno na peníze miliony, evidentně to není sport chudých lidí) i květeny.

Poté, co občerstvíme poslední potřebné, vydáváme se směrem do údolí do města Sampeyre, kde nakupujeme v místním supermarketu chléb (poprvé od odjezdu z ČR) a víno, a na radu prodavačky na nedalekém konkurenčním trhu i zeleninu. Je poledne a vedro. Vydáváme se za našimi, kteří již stoupají k francouzské hranici na Colle dell´Agnello (2744). Dostihujeme Ivana a dáváme s ním oběd. Petr se Zdendou jsou ponecháni svému osudu, vědí, že na nás nahoře v sedle nemohou v žádném případě čekat, protože by zmrzli. Začíná dost vydatně pršet, sedíme s Milanem K., Ivanem a řidičem schováni v autě. Milan se rozhoduje, že dál bude pokračovat s námi, nikoli na kole. Jakmile déšť trochu poleví, Ivan se vydává nahoru. My čekáme další hodinu – to už je velice podezřelé, protože Milan L., Honza a Luboš by tu už dávno měli být. Vracíme se autem několik km zpět a zpod přístřešku vybíhá Milan, mává na nás jako o život, jsou tu schováni před teď už vytrvalým deštěm. Právě nám poslali SMS s SOS. Nakládáme všechna kola na střechu a společně odjíždíme za Ivanem do průsmyku dell´Agnello. Ten je tu už lehce zmrzlý, naštěstí v bundě a pláštěnce. Rychle v dešti pořizujeme unikátní foto, déšť zesiluje, ale Ivan trvá na svém odjezdu po vlastní ose.

Odjíždí do krupobití, jedeme za ním a z auta přes sklo pořizuji video. Na silnici už leží vrstva krup, okolní kopce a skály začínají mít bílý nádech. Necháváme Ivana osudu, který si dobrovolně vybral, a prcháme z hor do osluněné nížiny před námi.

Projíždíme úžasné vesničky – staré pavlačové domy s typickými kamennými střechami. Dojíždíme do Chateau Queyras, odkud nám již dříve poslali SMS Petr se Zdendou. V pohodě se tu vyhřívají po výborných raclette v místní zahradní restauraci. Čekáme na Ivana, který se cestou z totálního mokra parádně osušil.

Nakládáme kola a přejíždíme 90 km autem do města Susa, kde se ptám na kempink. Část výpravy je pro bivak na sedle Col du Mont Cenis, část by dala přednost spaní v kempu ještě v údolí kvůli teplu. Lehký rozkol – hledáme kempink a stále se nemůžeme strefit. Po delším ptaní konečně kempovací místo nacházíme a jsme v šoku: jsme tu sami uprostřed vinic, dvě čisté toalety, tekoucí voda, terasa se zídkou vhodnou k umístění naší kuchyně. Dokonce se připojujeme na elektřinu! Vaříme, vše odpuštěno, za toto místo stálo chvíli bloudit. Po několikerém použití rychlovarné konvice se nám podaří vyhodit jistič, takže jsme bez proudu i světla. Nevadí, zvládli jsme všechno i tak. Podstatná je tekoucí voda.

Etapa: Col du Mont Cenis (2081m) – Lanslebourg - Mont-Cenis – Col de Iseran (2770m) – Val d´ Isere - ( autem domů)

93km Petr a Zdenda, převýšení 3070m
78 km ostatní, převýšení 2188m, teplota Avg 25°C, Max 36°C, Min 15°C.
Vstáváme do vymeteného rána, v noci silně padala rosa, ti, co spali pod širákem, mají úplně mokré spacáky. Vaříme poslední společnou snídani, balíme, uklízíme obě umývárny, zanecháváme místo ještě čistší než bylo při našem příjezdu. Odjíždíme s koly na střeše směr Col du Mont Cenis (2081), cestou  vykládáme cyklisty (kromě Petra a Zdendy, kteří jedou po ose už z kempu). Vyjíždíme autem do sedla s malými zastávkami na focení a filmování. Jezero Moncesínio je nádherné, cíl motorkářů, cyklistů i turistů všeho druhu. 

Fotíme se u označení průsmyku a sjíždíme o 600 výškových metrů níž, abychom zase stoupali na naši třešničku na dortu, do sedla Col de l´Iseran (2770).
V  krásném údolí řeky Arc zastavujeme na mostě na občerstvení. Projíždíme malebnou vesnicí Bonneval, opět střechy s  kamennou krytinou, hospůdky, čilý turistický ruch.
Stoupáme do sedla, míjíme vysoké sněhové bariéry, údolí nesmírně malebná, pasoucí se dobytek, kamenné salaše. Na vrcholu nás už čekají Ivan s Lubošem, za chvíli dojíždí Petr se Zdendou, dáváme vrcholové foto. Výš už tentokrát nepojedeme. My, co jsme nahoře, okamžitě po focení v tomto turistickém Babylonu sjíždíme do Val d´Isere, kde na kraji města na louce poseté kravinci vaříme, balíme a nakládáme kola.  Jedem domů!

8 dní na kole  *  najeto 886 km  *  nastoupáno 22 960 m  *  denní průměr: vzdálenost 110.8 km  převýšení 2 870 m  *  na 1 km nastoupáno 25.9m